Archiv příspěvků

Novinek v českém zdravotnictví je povícero a většinou vyvolávají polemické ohlasy. Platí to i pro povinnost, aby závažnějším lékařským úkonům, pokud se týkají dětí, předcházel souhlas obou rodičů. Zdánlivě samozřejmý či alespoň přijatelný požadavek. Okamžitě se ovšem naleznou obtíže, jak ho uskutečnit. Což takhle náhlá zdravotní potíž dítěte v době, kdy se jeden z manželů nachází na služební cestě? Nabízí se standardní právnické řešení ? dlouhodoběji platná plná moc k uvedenému souhlasu, kterou se navzájem vybaví oba rodiče, eventuálně ji společně poskytnou pečující babičce či jiné osobě.

         V minulých dnech zrušil Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, podle nichž se herečce a zpěvačce Kateřině Brožové mělo dostat omluvy od Martina Michala. Ten byl v rozhlasovém pořadu na stanici Frekvence 1 představen jako manažer a manžel Heleny Vondráčkové a dotázán, zda obě uvedené umělkyně patří v českém showbyznysu do stejné kategorie. Martin Michal řekl, že to se vůbec nedá srovnávat a vzápětí použil metaforu o Kateřině Brožové jako ?trabantu? a Heleně Vondráčkové coby ?mercedesu?. Navíc uvedl, že Kateřina Brožová v Bratislavě ?potopila? muzikál Hello Dolly. Uvedené výroky byly obecnými soudy hodnoceny jako ?jednání v hospodářské soutěži? a nepřípustné ?zlehčování konkurentky?; rozsudky vycházely především z toho, že Martin Michal je producentem a manažerem své ženy.

Posledně jsem se na svém blogu dotknul dědického práva, jak ho upravuje nový občanský zákoník. Pochválil jsem institut odkazů i podmínek v závěti. Dnes hodlám v stejném duchu pojednat o dědické smlouvě. Tento právní nástroj mne zaujal již před řádkou let, když jsem byl v Německu na konferenci o právu proti nekalé soutěži.

Stul pro ctyri i pro tisic-pribeh opravdovych lidi

Nedávno jsem si připomenul děj, jehož jsem byl pozorovatelem před více než třiceti roky. Paní pobývající tehdy v českém ústavu sociální péče se vždy od  poloviny měsíce stávala zvlášť oblíbenou či vyhledávanou osobou v tomto zařízení. Z Rakouska jí totiž docházel časopis Neue Post a ona jej půjčovala spoluobyvatelům, manželce pana vedoucího a také řádovým sestřičkám, které v ústavu působily. Spěchám povědět, že časopis docházel do naší země legálně. Nezabýval se totiž politikou a vedle rubrik obvyklých ve všech ženských časopisech (viz dnes u nás ONA Dnes) popisoval události ze života šlechty a jiných celebrit. Ty příhody nepůsobily jako příliš velké vymyšlenosti a přinášely zvěsti spíše útěšné než úděsné. Nechybělo v nich však jisté napětí ohledně dalšího vývoje těch či oněch manželských a jiných svazků.

V průběhu roku 2011 jsem se setkal s mnoha případy, některé jsou natolik zajímavé, že bych se s vámi o ně rád podělil. Více případů najdete v prezentaci na Slideshare.net – Michal Mazel, Advokát Praha 2.

Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.

Michal Mazel je známý český právník a politolog, který aktivně vystupuje proti politickému extremismu. Společně s Petrem Fialou, Miroslavem Marešem, Maxmiliánem Strmiskou a Pavlem Baršou je Michal Mazel spoluautorem komplexní publikace Politický extremismus a radikalismus v České republice, která byla vydána již v roce 1998.

     Návrh nového občanského zákoníku prošel už mnohým čtením – pochvalným i kritickým. Nedávno šlo o takzvané třetí čtení v poslanecké sněmovně, po němž se stává pravděpodobným, že nový občanský zákoník bude přijat. Český právní řád by pak zahrnul i přirozené právo člověka „brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“ Dost dlouho jsem pochyboval, zda to má být právě zákon, který přispěje k lidskému blahu tím, že „zakotví“ právo na štěstí; dokonce jsem ten výraz ironizoval slovy básně, jež štěstí označila za „mušku jenom zlatou“.

     Vracím se ještě k minulému blogu, v němž jsem referoval o kuriózním rozsudku francouzského soudu. Ten rozhodl, že  bývalé manželce má být poskytnuta peněžitá náhrada za to, že její muž zcela zanedbával tak řečené manželské povinnosti. Mou úvahu pak Ondřej Hruda domýšlel do neobvyklých poloh, nikoliv těch tělesných. Pomocí smyšlených příkladů naznačil, jak nepraktické by bylo vynucovat – pomocí právních sankcí – biblický pokyn: „Milujte se a množte se!" Použil duševní gymnastiku zvanou redukce ad absurdum.

Debatovalo se o právních sankcích a objevila se obvyklá otázka, zda exemplárně přísné tresty jsou účelné i spravedlivé zároveň. Připomenulo mi to Jana Wericha, který si v jedné ze svých rolí vychutnával výrok: „To jsem dneska ale zlej, to jsem dneska zlej!“

Blížil se nový vysokoškolský semestr a já sepisoval porůznu pořízené podněty, jimiž bych oživil své příští semináře o hospodářské soutěži i o mnohém dalším, co s ní souvisí.  Slovo souvislost se dá ovšem vykládat dosti rozmáchle. A tak se v mém počítači pod označení „výuka – podzim 2011“ objevily mimo jiné následující záznamy.

Na vysokých školách se koketuje s novým úkolem – s výukou ke konkurenceschopnosti. Volí se obvyklá cesta – nové studijní obory, v jejichž označení se slovo konkurenceschopnost skloňuje. Mnohdy se pod změněným názvem budou nabízet tradiční moudra, takříkajíc do nových nádob se budou nalévat staré nápoje. Nic proti tomu – vždyť to budoucí bývá i dlouho opomíjené minulé. Například nauku o riziku jsme na právnických fakultách horlivě rozvíjeli i v dobách, kdy slovo konkurence zdaleka nebylo tak salonfähig. Vlídný vztah k rizikovým volbám může ovšem zakládat každý učitel, který od studentů žádá i jejich vlastní otázky a odpovědi na ně; pochválí i chybné výkony z rodu těch chytrých a společně s posluchači hledá, co plodného by se z nich dalo vydolovat.

Dlouho jsem váhal, zda je vůbec vhodné, abych se vyjadřoval k nálezu I. ÚS 517/10 ze dne 15.11.2010
přikazujícímu poskytovat informace o členství soudců a soudkyň v předlistopadové KSČ, k nálezu spojenému s napjatým očekáváním vystřídaným jako v Cimrmanových operetách motivem zklamání. Ovšem poté, co jsem s překvapením zjistil, že se stal na těchto stránkách judikátem roku, myslím, že špetka kritického hlasu nemůže uškodit.