Autor Pavel Molek

Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.

Dlouho jsem váhal, zda je vůbec vhodné, abych se vyjadřoval k nálezu I. ÚS 517/10 ze dne 15.11.2010
přikazujícímu poskytovat informace o členství soudců a soudkyň v předlistopadové KSČ, k nálezu spojenému s napjatým očekáváním vystřídaným jako v Cimrmanových operetách motivem zklamání. Ovšem poté, co jsem s překvapením zjistil, že se stal na těchto stránkách judikátem roku, myslím, že špetka kritického hlasu nemůže uškodit.

Letos 18. března rozhodl velký senát ESLP ve věci Lautsi a ostatní proti Itálii (stížnost č. 30814/06). Podrobný komentář tohoto zásadního rozhodnutí, který jsme napsali s Kristýnou Foukalovou, najdete v nejbližším čísle Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, tedy v čísle 3/2011, pod č. 537 na str. 189-203. Zde bych ale rád otiskl alespoň malý subjektivní fejeton k tomuto rozsudku. Chápejte jej třeba jako předkrm. Poněkud pikantní předkrm.