Dokazování ve sporech z nekalé soutěže z pohledu teorie a praxe

Dokazování ve sporech z nekalé soutěže z pohledu teorie a praxe 1. Teoretické aspekty důkazního břemene ve sporech z nekalé soutěže Důkazní břemeno nese obecně v civilním řízení žalobce (srov. ustanovení § 120 odst. 1 věta první o. s. ř.: „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.“). To v nekalosoutěžním řízení znamená, že osoba, která podává žalobu, musí prokázat, že jednání rušitele se uskutečnilo v hospodářské soutěži, je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (§ 44 odst. 1 obch. zák.), případně že kromě uvedeného naplňuje také znaky některé (nebo několika) z tzv. zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže (§ 45 až 52 obch. zák.). Jinými slovy – pro úspěch v nekalosoutěžním sporu je žalobce povinen přednést soudu důkazy, které osvědčují jím tvrzené skutečnosti ohledně nekalosoutěžního charakteru jednání. Specifikem v právu proti nekalé soutěži je skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2001 v důsledku tzv. harmonizační novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (implementace článku 6 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/55/ES) došlo k obrácení důkazního břemene, je-li žalobcem spotřebitel (§ 54 odst. 2 věta první obch. zák.) s výjimkami uvedenými níže. Ustanovení § 54 odst. 2 věta první obch. zák. zohledňuje fakt, že spotřebitel si jen těžko bude moci sám opatřit důkazy o tom, že se určitý soutěžitel dopustil nekalé soutěže,