Procedura vlády při rozhodování o zjednání nápravy na návrh ombudsmana

Procedura vlády při rozhodování o zjednání nápravy na návrh ombudsmana Dne 30. prosince 1999 byl ve Sbírce zákonů publikován a rozeslán zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv (dále jen „zákon o veřejném ochránci práv“). Účinnosti pak zákon o veřejném ochránci práv nabyl dne 28. února 2000 (§ 28). Od tohoto okamžiku je české právní prostředí obohaceno o specifický kontrolní orgán veřejné moci, přesněji kontrolní orgán výkonu státní správy jak ve vlastní tak v přenesené působnosti. 1 Pozornost tohoto článku není zaměřena na povahu této monokratické instituce, její působnost či systémové otázky při řešení věcné agendy, ale na část procedury ke zjednání nápravy zjištěných pochybení. Veřejný ochránce práv (dále jen „ombudsman“) není podle zákona o veřejném ochránci práv nadán pravomocí ukládat sankce v klasickém smyslu slova, ale jeho oprávnění mají charakter tzv měkké sankce. Tyto měkké sankce spočívají v tom, že ombudsman může kontrolovaným institucím navrhovat opatření k nápravě (§ 19) a pokud kontrolované instituce nereagují, nebo má ombudsman za to, že náprava ze strany institucí není dostačující, může informovat veřejnost.