K rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Růžový panter, o. s., proti České republice

Evropský soud dospěl jednomyslně k závěru, že k porušení tohoto práva v daném případě nedošlo.

Stěžovatelské sdružení je občanským sdružením zabývajícím se korupcí ve veřejné správě. V roce 2004 publikovalo na svých internetových stránkách tiskovou zprávu, v níž upozorňovalo na existenci vazeb mezi tehdejším místo­předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ivanem Langerem a panem T. P., který měl být určitým způsobem napojen na podnikatele V. K. a M. Š., odsouzené za přípravu vraždy v souvislosti s obchodováním s leh­kými topnými oleji. V tiskové zprávě konkrétně stálo: „Vyzýváme poslance PSP ČR Ivana Langera, aby [...] uvedl, zda-li se domnívá, že je společensky únosné, aby místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a stínový ministr vnitra pronajímal ve svém domě kanceláře osobě [míněn T. P.], která se svého času spolčila v rámci svých podnikatelských aktivit s osobami odsouzenými za přípravu vraždy související s obchody s LTO.“ Pan T. P. podal proti stěžovatelskému sdružení žalobu na ochranu osobnosti, které Krajský soud v Praze z převážné části vyhověl a uložil stěžovatelskému sdružení, aby stáhlo spornou tiskovou zprávu, uveřejnilo na svých internetových stránkách a v celostátním deníku omluvy a zaplatilo žalobci částku 100 000 Kč a nahradilo náklady řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl poté po­tvr­­zen Vrchním soudem v Praze. Stěžovatelské sdružení následně neuspělo ani s dovo­lá­ním, ani s ústavní stížností.

V daném případě nešlo tolik o pravdivost skutkových tvrzení uvedených v tiskové zprávě, ale zejména o způsob prezentace jinak v zásadě pravdivých informací. Předmětem sporu bylo především použití slova „spolčila“, které má podle vnitrostátních soudů trestněprávní konotaci a jehož použití v tiskové zprávě mohlo vyvolat dojem, že se pan T. P. podílel na trestné činnosti pánů V. K. a M. Š., ačkoli ho s nimi pojila jen skutečnost, že byl po určitou dobu členem představenstva akciové společnosti, v níž oba také figurovali; navíc se jím stal v době, kdy tyto osoby nebyly ještě odsouzeny (resp. nebyly ještě ani obviněny). Evropský soud shledal, že vnitrostátní soudy ve svých rozhodnutích jasně vysvětlily důvody, které je vedly k učiněným závěrům, které nejsou v rozporu se skutkovými okolnostmi daného případu, natožpak svévolné. Při vážení jednotlivých navzájem soupeřících zájmů se podle jeho názoru opřely o kritéria slučitelná s článkem 10 Úmluvy. V této souvislosti Evropský soud zejména zdůraznil, že svoboda projevu není bez hranic; jsou s ní spojeny i určité povinnosti a určitá odpovědnost, jež mají význam například tehdy, hrozí-li nebezpečí zásahu do pověsti a práv jiných osob. Evropský soud se ztotožnil s českými soudy, podle kterých veřejnost má nepochybně tendenci považovat informace publikované sdružením, které jako svůj cíl prezentuje boj proti korupci, za věrohodné a seriózní. A přestože je zřejmé, že k plnění tohoto cíle musí sdružení získávat zájem veřejnosti, musí tak činit obezřetně a umírněně. Evropský soud vzal rovněž v potaz, že cílem inkriminované tiskové zprávy bylo upozornit na vazby poslance Ivana Langera, avšak tohoto cíle mohlo být stejně dobře dosaženo i jinak, bez uvedení celého jména T. P. nebo použitím vhodnějších výrazů na jeho adresu. Vzhledem k výše uvedenému Evropský soud v souladu s argumenty žalované vlády uzavřel, že odsouzení stěžovatelského sdružení spočívalo na relevantních a dostatečných důvodech. Pokud jde o uloženou sankci, nebyla podle mínění Evropského soudu nepřiměřená účelu, který sledovala, byť stěžovatelské sdružení mělo určité potíže, aby povinnostem vyplývajícím z rozhodnutí domácích soudů dostálo. K porušení práva na svobodu projevu tedy v daném případě nedošlo.

Pro případ úspěchu ve věci stěžovatelské sdružení požadovalo spravedlivé zadostiučinění v celkové výši zhruba 470 000 Kč.

Zdroj: Internetové stránky Ministerstva spravedlnosti