K rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eremiášová a Pechová proti ČR

Stěžovatelky namítaly, že v případě pana V. P., partnera první stěžovatelky a syna druhé stěžovatelky, který zemřel v červnu 2002 v důsledku pádu z okna budovy obvodního oddělení Policie České republiky v Brně, došlo k porušení práva na život chráněného článkem 2 Evropské úmluvy o lidských právech, a to ze dvou důvodů: jednak je toto úmrtí přičitatelné státním orgánům, jednak jeho vyšetřování nebylo účinné, jelikož některé důležité vyšetřovací úkony nebyly provedeny řádně a důkladně, ani nezávislé, poněvadž ho zejména v jeho úvodní fázi realizovali policisté, a nikoli na policii nezávislý orgán.

Předně se Evropský soud zabýval otázkou, zda stěžovatelky, které nevyužily ústavní stížnosti, vyčerpaly vnitrostátní prostředky nápravy. Dospěl ve světle dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu k závěru, že je vysoce nepravděpodobné, že by tento orgán zrušil rozhodnutí státního zástupce pouze pro vady vyšetřování, na které stěžovatelky poukazovaly, nehledě na to, že se uplatněné námitky zčásti opíraly o systémové nedostatky provedeného vyšetřování.

Dále Evropský soud řešil, zda vnitrostátní orgány v nějakém ohledu odpovídají za sporné úmrtí. Uvedl mimo jiné, že státy musejí přijmout rozumné kroky na ochranu života osob na svém území, včetně určitých preventivních opatření. U zadržených osob je pak tím spíše namístě určitá ostražitost příslušníků policie. Podle Evropského soudu nebyly okolnosti úmrtí uspokojivě vysvětleny, nicméně i pokud by připustil, že V. P. zemřel při pokusu policistům utéci, čemuž se patrně nedlouho předtím snažili zabránit, měli být bdělejší, když společně procházeli kolem nechráněného okna.

Konečně Evropský soud ve světle své judikatury analyzoval způsob vedení vyšetřování předmětného úmrtí. Připomenul význam požadavku na řádné vyšetření takových událostí pro zájem chráněný právem na život. Zaprvé konstatoval, že vyšetřování sice začalo z úřední povinnosti, ale od počátku připouštělo pouze jednu verzi, a sice možnou účast policistů na sebevraždě V. P. To nadměrně omezilo rozsah a způsob vedení vyšetřování. Když stěžovatelky podaly trestní oznámení, označilo státní zastupitelství dosavadní vyšetřování za zcela nedostatečné. Přesto nebyly některé vyšetřovací úkony, např. rekonstrukce činu, analýza oděvu zemřelého nebo oddělený výslech policistů, za účelem zjištění příčiny smrti V. P. provedeny včas nebo dokonce vůbec a nebyly prověřeny ani některé další okolnosti. Zadruhé podotkl, že vyšetřování sice prováděly různé policejní orgány, včetně inspekce ministra vnitra, většina z nich však – stejně jako možní viníci – hierarchicky podléhala městskému řediteli policie, a všechny pak v konečném důsledku ministru vnitra. Ačkoli Evropský soud nenašel žádné důkazy o propojení nebo podjatosti vyšetřovacích orgánů, nevzbuzovaly tyto orgány zdání nezávislosti a nebyly dány dostatečné záruky proti případným tlakům ze strany nadřízených orgánů. Navíc samotná inspekce vycházela v podstatném rozsahu z úkonů, které provedly policejní orgány na místní úrovni.

Na tomto základě vyslovil Evropský soud pro lidská práva porušení článku 2 Úmluvy z věcných i procesních důvodů a jako náhradu utrpěné nemajetkové újmy přiznal každé ze stěžovatelek 10 tis. eur a oběma společně 2 tis. eur z titulu nákladů řízení.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva není pravomocný. Účastníci řízení mají možnost v tříměsíční lhůtě požádat o postoupení věci velkému senátu.

Bez ohledu na to, že dnešní rozsudek ještě bude pečlivě analyzován z hlediska jeho dopadů pro Českou republiku, právní úprava vyšetřování trestných činů policistů doznala od událostí, které byly předmětem stížnosti, značných změn, především v souvislosti s nedávným přijetím zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Zdroj: Internetové stránky Ministerstva spravedlnosti