Neúčinnost právního úkonu dle insolvenčního zákona

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též jen „IZ“) rozpoznává dva základní typy neúčinnosti. První typ představují úkony, které jsou neúčinné přímo ze zákona, jako např. ve smyslu ustanovení § 111 odst. 4 IZ (právní úkony dlužníka, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, tedy pokud nakládal s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, tak, že došlo k podstatným změnám ve skladě, využití nebo určení tohoto majetku, anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení).

Druhým typem jsou neúčinné právní úkony ve smyslu ustanovení § 235 a násl. IZ. Ustanovení § 235 odst. 1 IZ přitom za neúčinné právní úkony považuje právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Ustanovení § 235 odst. 2 IZ pak určuje, že neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům. Ustanovení § 158 odst. 1 IZ pak vymezuje, že odpůrčí žaloba je incidenčním sporem.

Potud je úprava neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně srozumitelná. Otázkou, která není v právní úpravě jednoznačně zodpovězená, však je, jaký je vztah právních úkonů neúčinných ze zákona (viz výše cit. § 111 odst. 4 IZ) k ustanovení § 235 a násl. IZ. Jinými slovy, zda i v případě, kdy insolvenční zákon stanoví, že určitý právní úkon je neúčinným ze zákona, se musí insolvenční správce prostřednictvím odpůrčí žaloby domáhat postupem dle § 235 a násl. IZ vyslovení neúčinnosti soudem, aby bylo plnění z neúčinného právního úkonu navráceno do majetkové podstaty.

Ustanovení § 205 odst. 4 IZ stanoví, že majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka.

Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v ustanovení § 15 a 16 upravoval neúčinnost právního úkonu tím způsobem, že právní úkony vymezené v ustanovení § 15 odst. 1 ZKV byly neúčinné ze zákona a správce konkursní podstaty byl oprávněn věc, která takovým způsobem z konkursní podstaty ušla, sepsat do majetku konkursní podstaty. Ten, kdo měl z neúčinného právního úkonu prospěch, se musel bránit sepsání sporné věci do konkursní podstaty žalobou proti správci ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. Jiná situace nastala v případě, kdy správce v úkonu úpadce spatřoval odporovatelný právní úkon ve smyslu ustanovení § 16 ZKV resp. § 42a obč. zák. Správce byl nucen se navrácení toho, oč byl odporovatelným právním úkonem zkrácen majetek dlužníka, domáhat žalobou. Správce tedy nebyl oprávněn k sepsání takových věcí do majetku konkursní podstaty.

Úprava insolvenčního zákona je nejasná potud, že rozdíl mezi ustanovením § 111 odst. 4  IZ a § 235 a násl.  IZ není jednoznačně vymezen. Na první pohled je zřejmé, že doslovná dikce ustanovení § 111 odst. 4 IZ „jsou vůči věřitelům neúčinné“ svádí k výkladu, že záměrem zákonodárce bylo některé (přesně vymezené) právní úkony dlužníka prohlásit za neúčinné (bez toho, aby se insolvenční správce musel domáhat určení neúčinnosti odpůrčí žalobou), avšak tento záměr nebyl (dle mého názoru) zákonodárcem explicitně vyjádřen, když uvedené z ustanovení § 235 a násl. IZ bez jakýchkoliv pochybností nevyplývá. Vzhledem k nejednoznačnosti právní úpravy mám za to, že insolvenčním správcům, s ohledem na prekluzívní lhůtu pro podání odpůrčí žaloby /1 rok od rozhodnutí o úpadku/ nezbude, než i v případech, v nichž jde o neúčinnost právního úkonu ze zákona, se neúčinnosti takového právního úkonu domáhat odpůrčí žalobou.

JUDr.  Zdeňka Prudilová Koníčková